Na povrch se drala rozkošná paralýza emoční ztroskotankyně Laury, která, jak se zdálo, udělala z přemítání nad vlastním selháním svůj celoživotní projekt. Seděla tam, obklopená rozbitým zrcadlem a střepy, které odrážely nejen její tvář, ale i celý ten bordel, co měla v hlavě. Představa, že by se zvedla a střepy uklidila, byla stejně pravděpodobná jako to, že začne běhat maraton – tedy absolutní utopie.
Laura si nikdy nevybrala lehkou paralýzu, třeba „Nemám náladu vyprat prádlo.“ Ne, ona ťala hluboko. „Co když jsem vlastně zbytečná? Co když se všichni jen tváří, že mě mají rádi?“ A tak tam seděla, koukala na střepy a přemítala, jestli by jí víno nebo revoluce zlepšily náladu.
Střepy byly všude. Zrcadlo, které rozbila, když do něj omylem narazila při pokusu vyměnit žárovku, teď připomínalo bitevní pole.
Jasně, zvenku to mohlo vypadat poeticky. Zranitelná duše v krizi, trochu jako hrdinka z nějakého postmoderního románu, co má vždycky u sebe cigarety a tragický pohled. Ale Laura věděla, že je to celé spíš tragikomedie. Protože jaká rozkošná paralýza, prosím vás? Ve skutečnosti to bylo jen obyčejné „nevím, co dál se životem,“ zabalené do sebeklamu, že když dostatečně dlouho bude zírat na rozbitý střep, najde v něm odpovědi na smysl života. Bylo to trochu teatrální, uznala. Ale ona přece byla člověk dramat, ne? Jak jinak by si mohla vysvětlit život s Markem?
Střep v Lauřině ruce odrážel bledou záři podvečerního slunce. Otočila ho a pozorovala, jak se v něm lámou paprsky – fascinující a zároveň trochu depresivní. Hlavou ji proletěla myšlenka právě na Marka. I on byl takový střep: krásný, záhadný a pokaždé, když ho pevně sevřela, pořezal ji. A stejně si vždycky našla způsob, jak ho zvednout znovu.
„Lauro, co se stalo, co děláš?“ ozval se hlas z vedlejší místnosti. V jeho podání to nebyla otázka plná starostí, spíš výčitka, že něco dělá špatně, i když nic nedělá. Tedy kromě toho, že do zrcadla před chvilkou narazila, zrcadlo letělo na zem a Laura za ním. Na dlani zahlédla krvavou ránu. Nebyla větší než ta na její duši.
„Co bych asi tak mohla dělat? Přemýšlím,“ odpověděla, aniž by se otočila. Věděla, že si za to zase vyslouží ironický úšklebek nebo nějakou filozofickou přednášku o tom, jak lidé jako ona tráví příliš mnoho času v hlavě a příliš málo v realitě. Jenže Laura si poslední dobou nebyla jistá, jestli realita stojí za to.
Marek vešel do pokoje, jeho přítomnost byla jako náraz silného větru. „Proč to neuklidíš?“ zeptal se vyčítavě.
„Marku, promiň, že se občas snažím zastavit a dát věcem nějaký smysl.“ Hodila střep na stůl, až to zacinkalo. „Ale chápu, že v tvém světě je smysl zbytečný luxus.“
Marek se na ni podíval. Ten jeho pohled, jako by se díval skrze ni, ne do ní. „Smysl je přece jen konstrukce. Iluze, kterou si vytváříme, aby nás udržela naživu,“ pronesl vědecky, téměř monotónně. A pak, jako by to byl konec debaty, vytáhl telefon. Jeho prsty okamžitě začaly běžet po obrazovce, na které hledal něco důležitějšího než byla právě ona.
Laura se zvedla ze země. Stáli v tichu.
„Víš co, Marku?“ promluvila nakonec, její hlas byl klidný.
Ani nevzhlédl: „Hm?“
„Možná máš pravdu. Možná smysl neexistuje. Ale pokud je to pravda, proč tu ještě stojíme?“
Teď se na ni konečně podíval. Jeho pohled byl zmatený. Nechápal, co tím chce říct.
Laura se smutně usmála. „Nevnímáš mě. A já už nemám energii ti to pořád vysvětlovat.“
Postavila se, vzala kabelku a zamířila ke dveřím. Na okamžik se zastavila. „Věci se rozbíjí, Marku. Ale já se rozhodla, že v těch střepech nechci žít.“
Stála na prahu bytu, její ruka spočívala na klice, jako by čekala, až ji svět za dveřmi přesvědčí, že to, co dělá, má smysl. Nakonec ji sevřela pevněji a dveře se pomalu otevřely. Její silueta se na okamžik zastavila v záplavě podvečerního světla, které ji pohltilo jako poslední scéna z filmu, co nikdo nepochopí. Pak zmizela – možná do nového života, možná jen o patro níž. Ale zmizela.
Markovi chvíli trvalo, než si uvědomil, co se právě stalo. Jeho prsty už znovu klouzaly po obrazovce telefonu, jako by to byl jeho jediný opravdový spojenec. Objednal si chačapuri, čekalo ho hodně práce.
