Jedno prosincové odpoledne roku 2024. Děti sedí u svých zábav a na moje prosby reagují neochotně. Prosby konvertuju v rozkazy typu: „Musíte se zabalit, jedeme do Albánie!“
Jenže… Buď balí všechno, co doma najdou nebo málo, až se obávám, že nepřežijí. „Mami, ty to nechápeš,“ slyším každou chvíli. Asi ne.
S našima jsem jezdila nejdál jen vlakem přes republiku. Tahali jsme staré sportovní tašky, co se při třetím přestupu rozpadaly. Proti tomu je to teď úplná paráda. Jen chaos zůstal.
„Jako vážně si chceš TOHLE vzít,“ stojí mi za zadkem.
„Nehodlám v Albánii chodit jen kanálama do sámošky, děcka!“
Argument neobstojí. Můj šatník v barvách albánské vlajky dostává v kufru stopku, protože děti potřebují víc místa na své plyšáky, telefony a oblečení. A kdoví, co povezem zpět. Fotbalový míče a tak.
Půlku svých věcí jako občasně rozumná máma vyndavám a smiřuju se s tím, že můj elegantní silvestrovský outfit s flitry zůstane doma. Přitom by se do Tirany tak hodil! Kufr je plný a na moje manýry v něm prostor není. Obávám se, že ani na zbytky hrdosti 
Nezapomenout pasy! A taky nově vyřízený mezinárodní řidičák. Kdy jindy si vyzkoušet řízení v Albánii než teď? Když jsem tam byla na malý moment před jedenácti lety, byly některé cesty kamenité a občas hraničily s terénní zkouškou. Našla jsem pár fotek. Tenkrát s papírovou mapou, hotovej pravěk.
Následuje akce: „Děti, a teď sníme všechno od Vánoc.“
Děti namítají, že lososa už rozhodně ne. Smůla. No tak jo, hlad vás v Albánii dožene Dopíjíme dětský vánoční punč, jíme ořechy a perníky. Atmosféru udržujeme sváteční. To je milé, kufr v předsíni totiž vypadá, že vzteky exploduje.
Večer končíme filmem „Sám doma“. Děti mají cestovní horečku, a nadšeně u scény, ve které rodina dobíhá na letadlo, vykřikují: „Mami, takhle budem my na letišti!“
Albánie, těš se, my se těšíme
