Albánská dobrodružství od prvního momentu. Autobus z letiště nás vítá atmosférou, která připomíná dávné časy – žádný automat nebo prodej lístků u řidiče, ale muž s koženou brašnou 
Lístky nám prodává s obřadnou pomalostí, a my máme čas zjistit, jestli jedeme správným směrem 
Konečně vystupujeme na náměstí Skanderbega, ale místo majestátního výhledu na sochu národního hrdiny nás vítá vyhlídkové kolo, střelnice a stánky. Je to spíš jako vánoční trh zkřížený s větší stádleckou poutí než historické srdce Tirany. Děti jsou nadšené. Hlavně Vincent, ten by rád vyzkoušel všechno a dvakrát.
První a každé další ubytování nás vítá chladem. Pouštím klimatizace na max. Děti se ohřívají u přímotopů a drkotají zuby. Rychle ven, tam i večer bývá líp
Silvestr přichází a s ním i panika. Restaurace zavírají tuším od čtyř odpoledne. To samozřejmě nevíme, ale předvídavě vařím skromnou večeři kolem páté v dočasném doma. To jako když nás bez rezervace nikam nepustí, říkáme si. Po odchodu do centra máme pocit, že se ocitáme v postapokalyptickém městě, kde po západu slunce není kam jít. Všichni vyráží těsně před půlnocí na náměstí. Najedení. Jen my hledáme něco k snědku a taky něco, čím si ťukneme. Jsou to nervy!
Naštěstí je tu baklava. S ní mizí všechno špatné – zima, chaos i zavřené podniky. Je tak strašně nechutně božsky sladká. Nejdřív k ní mají nedůvěru děti i David. Nakonec chutná všem
Na pár dní jedeme z Tirany, půjčujeme si auto. Cesty jsou kapitola sama o sobě. Navigace působí zmateně, kruhové objezdy se objevují z ničeho nic a některé silnice končí dřív než začnou.
„Protože Albánie,“ odpovídám suše téměř na vše, na co se děti ptají.
Všude jsou místní toulaví psi. Děcka brečí nad každým štěnětem, které potkáme. „Nemůžeme ho vzít domů?“ ptají se se slzami v očích. Ne, na tohle nemám. Nic, nervy ani peníze. Ve Vloře s chlupáči hrajeme únikovou hru a mizíme v restauraci, kde se opět nevaří (protože Albánie, svátky a zvyklosti), zato kouří. Nicméně Punťu jsme setřásli.
Albánie mě fascinuje. Je to země plná chaosu, bídy, humoru, protikladů, černých baloňáků a vizuálně podobných lidí. Přes všechno to tu mám ráda I tu naši nesourodou sebranku 4 lidí, kdy chce v jeden moment každý něco jiného
