Listopad se Laury držel jako mokrý kabát, který si člověk nemůže sundat, a navíc si ani nepamatuje, kdy si ho oblékl. Marek se dál držel role výhradního milence, kterého nelze definovat žádným z běžných slov. Objevoval se jako polární záře – nádherný, fascinující a bez záruky. A pak zase mizel, jako kdyby nikdy nebyl.
Laura se potápěla stále hlouběji do pocitů, které neuměla pojmenovat, a které občas zaháněla vínem nebo malými dávkami MDMA. Neměla sílu na každodenní smutek. Byl to její způsob, jak na chvíli zapomenout na všechno – na temnotu venku za oknem, na sníh, který ji každé ráno čekal jako bílá, chladná výčitka, i na to, jak moc jí Marek chyběl, když nebyl nablízku.
Když pak byl s ní, pochybnosti mizely. Bylo to pokaždé stejné: v jeho objetí svět dával smysl, a ona si říkala, že přece není možné, aby to necítil stejně. Ale pak od něj odjela domů, na samotu. Nebo odjel Marek, a Laura zůstávala sama na chalupě, ztracená mezi sněhem a písničkou „Dvě labutě“, která už dávno přestala být jen písničkou. Začala ji malovat. Po nocích, kdy děti spaly a kdy už jí nepomáhaly ani slzy, ani víno, vzala plátno a malovala labutě, které spolu letí Vesmírem – dva nádherné, zářící ptáky, co míří někam daleko. Snad k místu, kde všechno konečně začne dávat smysl. Byl to obraz pro Marka k Vánocům.
Jednou v noci jí pípl telefon. Zpráva! Přečetla si ji nejdřív jednou, pak znovu, a nakonec snad ještě desetkrát, aby se ujistila, že to opravdu napsal:
„Milování s tebou je vždycky naprosto nejúžasnější…“
V ten moment Laura vstala, sáhla po barvách a ta slova napsala na zeď vedle postele. Potřebovala je vidět každé ráno, každé zatracené ráno, kdy se probudí do prázdného dne. Napsala je ve chvíli, kdy její mysl, rozšířená MDMA, byla otevřená každé pravdě, kterou se zoufale snažila najít. Byla to kotva. Důkaz, že Marek možná přece jen někdy cítil to, co ona cítila pořád.
Pak přišly Vánoce. První Vánoce, kdy byla Laura sama s dětmi, první Vánoce bez jasného scénáře. Ale Marek se objevil. Přijel po Vánocích nečekaně na celý týden a Laura byla šťastná – štěstím tak křehkým, že měla strach ho pojmenovat, aby se nerozbilo. Celý týden se milovali, chodili spolu po zasněžené krajině, večer kouřili u krbu, smáli se, byli spolu tak opravdově, jak to jen šlo. Zdálo se, že Markovi nic nechybí. Možná, pomyslela si Laura s tichou nadějí, konečně něco pochopil.
Rok 2021 skončil s nadějí. Možná naivní, možná křehkou, ale přece jen s nadějí, která Lauře šeptala do ucha, že všechny její obrazy, slzy i labutě snad nebyly zbytečné. A že možná i Markovy neurčité zprávy a nečekané příjezdy byly nakonec jeho vlastní, trochu zvláštní způsob, jak říct „Miluju tě“. Nebo aspoň: „Nechci, aby to skončilo.“
