Laura vždycky věřila na definice. Svět byl přece přehlednější, když měly věci jasná jména, štítky a kolonky. Jenže Marek žádnou kolonku neměl – byl jako planeta, o které nepsali v žádné encyklopedii. Existoval jen ve chvílích, kdy ji držel v náručí. A ve chvíli, kdy se pokusila dát tomu všemu jméno, narazila do zdi mlčení a otázek bez odpovědí.
„Co vlastně jsme, Marku?“ zeptala se ho jednou, když spolu tančili po zvlášť povedené noci v kuchyni. Laura byla tehdy opilá nejen vínem, ale i nadějí, že tentokrát možná dostane jasnou odpověď.
Marek se na ni zadíval jako na člověka, který právě položil naprosto nelogickou otázku. Chvíli mlčel a pak řekl pomalu, skoro vědecky:
„Co jsme? Jsme milenci, Lauro. Výhradní milenci, kteří se nádherně milují. Proč to potřebuješ pojmenovat víc?“
Laura chvíli mlčela, protože ta odpověď byla na jednu stranu krásná a na druhou stranu naprosto nedostačující. Nakonec se pokusila zakrýt zklamání ironickým úsměvem: „Protože nemám manžela a ty nemáš ženu. Protože možná nechci být jen tvoje holka z fesťáku.“
Marek poznámku přešel, naopak se usmál, jako by právě vyřešili velmi komplikovanou matematickou rovnici. Jemu tohle stačilo. Lauře ne.
Začala si všímat, že se mezi nimi vytvořila jakási neviditelná hranice, přes kterou Marek nechtěl nebo nedokázal přejít. Myslela si, že se jí bojí.
Jednou na internetu narazila na článek o ADHD. Marek se v těch popisech objevoval jako v učebnici. Všechno začalo dávat trochu větší smysl: jeho schopnost být současně blízký i vzdálený, intenzivní zaujetí i náhlá ztráta zájmu, chaos a genialita, s jakou se střídaly okamžiky absolutního štěstí a zoufalství. Ale i tak v ní rostla pochybnost, zda ADHD opravdu všechno vysvětluje. Možná, že je to jen diagnóza z internetu, která ji měla uchránit před realitou – že Marek prostě jen neumí nebo nechce být „její“ v tom smyslu, jaký potřebovala.
Po jednom takovém večeru plném nejistoty a smutku se rozhodla, že od Marka odejde. Vždyť přece nemůže být dál v něčem, co se nedá pojmenovat. Rozloučila se s ním a s pocitem, že tentokrát definitivně zavřela dveře, odjela domů. Jenže stačilo pár dní a pár probdělých nocí, aby jí došlo, že konec je něco, na co nemá sílu. Protože život bez Marka se zdál ještě nesnesitelnější než život s ním.
Nakonec to byla Laura, kdo znovu zazvonil u něj doma.
Když otevřel dveře, z jeho tváře se dalo přečíst překvapení a radost zároveň.
„Záleží mi na tobě, Lauro,“ řekl, když se na něj podívala s otázkou v očích, jestli může dál. „Nechci, aby to skončilo.“
Přikývla, a v ten moment si definitivně přiznala, že ať chce nebo ne, bude s ním pokračovat v téhle divné hře na nedefinované štěstí.
Od té doby běžely dny jako kolečko, ve kterém Laura dál zkoušela nacházet rovnováhu mezi smutkem a štěstím, samotou a sounáležitostí, mezi vášnivým milováním s Markem a melancholií, když od něj odjížděla, nebo když mlčel příliš dlouho. Večer co večer kouřila marihuanu a snažila se uklidnit tím, že je to jen dočasná fáze. Četla si články o ADHD, četla články o vztazích s lidmi jako Marek, a pokaždé skončila stejně – v slzách, protože všechno se zdálo ještě složitější než v článcích na internetu.
A přesto se rozhodla, že nebude odcházet. Protože když s Markem byla, věřila, že je všechno v pořádku. Že možná definice nepotřebuje, pokud s ním může sdílet to jediné, co opravdu znala – chaos, vášeň a naprostou nejistotu.
Nakonec si řekla, že nejspíš právě v tom je ta pravá definice jejich vztahu: krásně se milovat a nerozumět tomu.
