Poprvé chtěla Laura Marka opustit po festivalu v Banátu. Cítila se tehdy trochu jako postava z románu, která ztratila nejen doklady, ale i samu sebe v přeplněném vlaku kdesi na maďarské hranici. Ve skutečnosti neztratila nic než pár hodin spánku a hloupou občanku, která se nakonec stejně našla. Ale uvnitř se cosi rozbilo.
Od té doby Laura od Marka v duchu odcházela pravidelně. Tedy – skoro. Protože ať se rozhodla odejít kolikrát chtěla, vždycky své rozhodnutí pohřbila dřív, než stačila kliknout na „odeslat“. Marek nikdy nedostal její dlouhé zprávy o tom, jak moc ji jeho mlčení bolí. Místo toho je posílala do prázdna, kde se hromadily vedle všech dalších slov, která nikdy nebyla vyřčena. A Laura tím ničila sama sebe, protože ve chvíli, kdy tu zprávu nenapsala, bylo snadnější věřit, že Marek neví, jak moc ji to ničí.
Marek měl narozeniny. Šli spolu na komorní koncert do divadla. Laura tehdy vložila svou ruku do jeho dlaně a vnímala, jak nereaguje. Její dlaň tam jen tak ležela, jako věc, která tam nepatří. V hlavě jí prolétlo něco o tom, jak zvláštní je, že člověk může být někomu fyzicky blízko a přitom mu být naprosto vzdálený.
V divadelní kavárně pak ze sebe vysypala všechno, co v sobě tak dlouho držela:
„Marku, já už nemůžu. Takhle to dál nejde. Končím.“
Marek se na ni zadíval způsobem, jakým se lidé dívají na složité matematické rovnice, a nakonec řekl:
„Záleží mi na tobě, Lauro. Nechci, aby to skončilo.“
Laura cítila, jak se jí pod nohama propadá země, ale místo toho, aby utekla, nechala se propadnout hlouběji – zpátky do bezbřehé lásky, kterou si tolik zakazovala, protože věděla, že ji ničí.
Podobná situace se opakovala ještě několikrát. Laura si pokaždé říkala, že stačí jen vydržet, že se to jednou zlomí, že Marek možná potřebuje čas. Zůstávala, protože ty hezké chvíle byly až příliš krásné – promilovaná rána, líné večery se zmrzlinou na gauči, koncerty plné společného smíchu i ranní kocoviny, kdy byl Marek konečně něžný a přítomný. Procházky v dešti, kdy ji držel za ruku tak pevně, že jí to skoro vymazalo z paměti všechny ty momenty, kdy nereagoval vůbec. Výlet do Krkonoš, který byl jako z pohádky, posezení s přáteli, víkendy na samotě, kde se Marek ztrácel v tichu a Laura si nalhávala, že právě v tom tichu nachází odpovědi.
Jenže ve chvílích, kdy Marek nebyl s ní, přicházel smutek, nejistota a dlouhé telefonáty s kamarádkami, které opakovaně poslouchaly stejný příběh – příběh o tom, jak Laura nedokáže odejít.
Laura začínala tušit, že i kdyby Marka skutečně opustila, brzy by se znovu objevilo něco podobného, možná ještě komplikovanějšího. Že nevyrovnané vztahy jsou její droga, způsob, jakým umí existovat.
Pak přišel moment smíření. Laura nevěděla, co bylo impulsem, snad touha začít žít, ne jen přežívat. Opustit chvíle s Markem ještě nechtěla – byly pořád až příliš krásné. A především jí nastavoval zrcadlo, ve kterém se odráželo vše, co na sobě milovala i nesnášela. Kdepak, tahle etapa ještě neskončila, pomyslela si nesčetněkrát, zvlášť když v noci tiše vydechovala kouř jointu ke stropu, kde mizel spolu se všemi nevyřčenými slovy. A tak prostě pokračovali dál.
