Ráno bylo zvláštně tiché. Tak tiché, že si Laura na chvíli myslela, že je doma – v tom domě, co má střechu z trapézového plechu a okna, která v noci skučí jako starý pes. Ale pak ucítila vůni trávy, slyšela něčí smích z dálky a vedle sebe zaznamenala teplo jiného těla. Marek spal.
Jeho tvář byla klidná, skoro neznámá. Ten typ klidu, který lidé mívají, když zrovna nic nepředstírají. Spal na zádech, mírně pootevřená ústa, ruka položená na břiše jako neklidný pták, co se na chvíli usadil. Laura ho chvíli pozorovala a napadlo ji, že tenhle obraz si možná uloží. Pro horší časy.
A pak jí hlavou projela myšlenka na rozbité zrcadlo. Nevěděla proč. Možná proto, že to ráno bylo tak křehké, že kdyby na něj někdo promluvil moc nahlas, rozpadlo by se na střepy. Zaplašila tuhle myšlenku. Není přece nutné v každé chvíli vidět symbol.
Milování s Markem bylo nádherné. Nemohla se ho v tu noc nabažit.
Vyplížila se ze stanu jako špion v legínách a tričku s nápisem „Jsem ve stadiu poloroztoku“ – který jí kdysi věnovala kamarádka, a ona ho odmítla vyhodit, protože jí připomínal, že všechno je jen fáze. I lidi.
Vrátila se s kávou. Dvě kelímková espressa.
Marek se probudil těsně před tím, než mu kávu podala. Zamžoural na ni jako člověk, který si musí znovu přečíst vlastní životopis, aby si vzpomněl, kdo je.
„Díky,“ zamumlal a přisedl si. Pak chvíli mlčel a usrkával. Nešlo říct, jestli si užívá přítomnost nebo jen ignoruje realitu.
„Mimochodem,“ začala Laura. „Mám děti.“
To prohlášení viselo ve vzduchu jako pomeranč v časosběrném dokumentu o pádu ovoce. Marek se zarazil. Nepřekvapeně, ale přece jen zarazil.
„Jo?“ řekl. Tón nijak zvláštní. Nezvedl obočí, nesklonil hlavu, nezeptal se na věk ani na jména. Jen to konstatoval, jako by slyšel, že dnes bude pršet.
Laura čekala. Ale nic nepřišlo. Tak pokračovala: „Jsou teď u kamarádky. Ale musím si pro ně dojet. A pak je asi vezmu zpátky sem. Zítra bude neděle. Budou chtít jako vždycky palačinky, ale dostanou langoš. Takovej je život.“
Marek přikývl. „Chceš, abych jel s tebou?“
Byla to jednoduchá věta, bez velkých gest. Ale Laura v ní slyšela cosi jako souhlas se světem, který je větší než dva lidi ve stanu. Tak kývla. A jeli.
V autě hrála stará nahrávka Vltavy. Marek navigoval, ale protože několikrát spadl do vlastních myšlenek, jejich cesta nevedla rovnou do cíle. Mluvili málo. Ale to málo bylo v pořádku.
Děti ji přivítaly s hlasitým „Mám hlad!“ a „Tys spala ve stanu s klukem?“ To druhé Laura ignorovala, protože matky mají někdy právo neodpovídat.
Oběd proběhl ve stylu „všechno smažené, co se dá jíst rukama“. Děti přijaly Marka s podezřením, ale bez odporu. On jim nechal sežrat poslední hranolky a nekomentoval, že si dcera namočila vlasy do tatarky. Lauru to těšilo. Neustálého komandování měla dost.
Když se vrátili na festival, začalo pršet. Ne silně, jen tak, jako by obloha chtěla umýt vzpomínky. Laura měla děti pod bundou, Marek držel deštník, který se každou chvíli měnil v postapokalyptickou dekoraci.
A pak přišel ten moment. Úplně obyčejný. Seděli na lavici z palet, děti vedle nich ukusovaly makovec a Marek položil Laře ruku na nohu. Jen tak. Bez gest. Bez řečí.
Laura se podívala na nebe a pomyslela si, že se možná právě teď nic důležitého neděje. A možná právě proto je jí tak krásně.
