Končilo babí léto a Laura pomalu zjišťovala, že svoboda, kterou si tak zoufale přála, má dost blízko ke kobce. Byla to kobka plná smutku, nejistot a touhy. Připadala si jako domeček z karet, který se každým Markovým mlčením rozsypal. Když byli spolu, proměnila se v královnu plesu, dívku, co tančí na hraně euforie a chaosu. Ale pak se vracela domů – na samotu, kde nebyla královnou ničeho kromě svých vlastních pochybností.
Znovu a znovu si pokládala stejné otázky:
Co pro něj vlastně znamenám? Bylo poslední setkání skutečné, nebo jen další epizoda, kterou si on ráno už nepamatuje? A kdybych najednou zmizela, všimne si toho vůbec?
Byl ještě podzim, když se konečně odhodlala zeptat se Marka přímo. Procházeli se Prahou, městem, které právě umíralo a rodilo se zároveň ve světlech digitálního festivalu Signal. Laura věděla, že musí prolomit to nesnesitelné mlčení, ve kterém žila posledních pár měsíců.
Zastavila se a otočila k Markovi: „Co pro tebe vlastně znamenám, Marku?“
Marek místo odpovědi chvíli mlčel. Pak si objednal pivo. Ne jedno, ale hned několik, jako by potřeboval dodat si odvahu, kterou Laura sbírala celé měsíce. Na jeho tváři bylo znát, že se její otázkou trápí víc než ona sama, přestože to znělo absurdně.
Nakonec odpověděl, s typickou kombinací upřímnosti a neurčitosti:
„Zajímáš mě. Ale nechci vztah. Líbí se mi to takhle, jak to je.“
Laura věděla, že může odejít. Že právě teď je ten moment, kdy by každá rozumná žena řekla „díky, ale ne“ a zamířila ke dveřím, ze kterých by se už nikdy nevrátila. Jenže Laura nebyla každá žena – byla žena, která si už zvykla na to, že její vlastní štěstí je věc komplikovaná, chaotická a absurdní.
A tak neodešla.
Později u Marka doma, zatímco se snažil najít nějakou lampičku, která by jim udělala trochu světla, si Laura uvědomila, že tohle už není o vztazích, jistotách nebo definicích. Tohle je něco jiného, co nedává smysl, co bolí i léčí zároveň. Zatímco Markova lampička nakonec oživla a osvětlila pokoj, Laura cítila, že její vlastní světlo právě zhaslo – tiše a nenápadně jako Praha s posledními paprsky Signal festivalu.
Usmála se na něj, přesvědčená, že to, co cítí, jí za tu bolest stojí: „Chci být tvoje holka z festivalu, Marku.“
A Marek se usmál zpátky. Prožila s ním tu noc tak intenzivně, jako by to mělo být poprvé, naposled a navždy zároveň. Protože láska je mocná čarodějka. A často i dost nevyzpytatelná hráčka.
