Dny běžely jeden za druhým a Laura mezi nimi skákala jako dítě přes louže. Některé byly hluboké, plné euforie a radosti, jiné jen mělké kaluže plné zklamání a nejistoty. Žila ve dvou realitách, které se vzájemně odmítaly potkat. Jako když se v jedné místnosti snažíte spojit dva konce kabelů, ale vždycky chybí pár centimetrů.
V jedné realitě byla Laura s dětmi, řešila svačiny, domácí úkoly a nákupy v supermarketu. V té druhé realitě byl Marek. A tam neřešila vůbec nic. Tam se svět skládal jen z intenzivních nocí, nekonečných rozhovorů a mlčení, které nebylo trapné, jen hluboké jako oceán. Marek byl komplikovaný a jednoduchý zároveň. Miloval programování, miloval koncerty, festivaly, noční Prahu a taky další věci, o kterých se moc veřejně nemluví. Ale především ji rád dělal. Opravdu rád. A ona jeho.
Když byla s Markem, měla pocit, že její předchozí život s dětmi snad nikdy ani neexistoval. A když byla s dětmi, Marek jako by byl jen nějaká zvláštní, vzdálená fantazie. Něco jako film, který viděla kdysi dávno v noci, a ráno si nebyla jistá, jestli se jí to všechno jen nezdálo. Nejhorší bylo, že když spolu nebyli, Marek se jí skoro neozýval. Mlčel tak dlouho, až měla Laura pocit, že to celé skončilo. A pak se objevil – v jedné jediné zprávě, po které se celý svět zase na pár hodin srovnal.
Tohle neustálé přeskakování mezi dvěma světy jí dávalo zabrat víc, než si chtěla přiznat. Věděla, že jednou musí přijít moment, kdy ty dva životy buď spojí, nebo ztratí oba.
Právě ve chvíli největších pochybností Marek nečekaně napsal: „Nepojedeš se mnou do Banátu na festival? Bude se ti to tam líbit.“
Laura nejprve odmítla. Banát byl něco mimo její realitu, něco, co dělají lidé bez závazků, bez dětí, bez hypotéky a exmanžela, kterému je třeba vysvětlovat, že potřebujete volno.
Jenže pak šel čas, týden uběhl rychleji, než se dalo čekat, a Laura si najednou uvědomila, že je možná před volbou „teď, nebo nikdy“. Zavolala exmanželovi a požádala ho, aby pohlídal děti. Překvapilo ji, že kývnul hned, bez větších komentářů. Možná slyšel v jejím hlase něco, co sám dávno znal – že Laura potřebuje vědět, co dělá, a proč to dělá, a že tentokrát jí v tom musí pomoct někdo jiný.
Koupila si lístek, sbalila batoh a nemohla se dočkat cesty. V jeden moment stála před jeho bytem, pomilovali se a utíkali na nádraží. Přemýšlela, jestli bude tahle cesta odpovědí, nebo naopak jen další otázkou, kterou si sama na sebe vymyslela. Ale to se teď rozhodla odložit na později.
Protože někdy se nejdřív musí něco stát, a až pak můžete přemýšlet, co to vlastně znamenalo.
