Festival skončil, a všechno zase bylo až příliš obyčejné. Laura s dětmi dojela domů, vyprala zablácené oblečení a pokusila se vrátit do rutiny, jako by poslední víkend neexistoval. Ale něco se změnilo. Jako by v ní někdo otočil klíčem a otevřel dveře, které doteď přehlížela.
Každý den po festivalu měla pocit, že se Marek z hlavy prostě vypaří. Polovina jejího já doufala, že zmizí jako sen, který ráno nezapadá do reality všedních dnů. Jenže vzpomínka na ten polibek před stanem, kdy se dotkli sotva na vteřinu, ale jako by se setkali už tisíckrát předtím, ji pronásledovala. Byl to polibek, který slíbil všechno a zároveň nic.
Laura počkala týden. Možná z hrdosti, možná ze zbabělosti. Ale když seděla na balkoně, znovu a znovu zírala na displej telefonu. Nakonec se nadechla a napsala mu zprávu:
„Ahoj, nechceš se někdy sejít?“
Pak pět minut hypnotizovala odeslanou zprávu, v duchu se proklínala za tuhle banalitu a přemítala, jestli to nezní moc zoufale. Když přišla Markova odpověď, téměř nadskočila:
„Lauro! Moc rád. Kdy můžeš?“
Nečekala takovou rychlost ani upřímnou radost. Dohodli se na páteční večer, kdy děti odcházely na pár dní k tátovi.
Setkali se na Letné, protože Letná byla místo pro setkávání všech, kteří chtěli předstírat, že se nechtějí potkat doma v soukromí, i když přesně po tom toužili. Marek přišel včas, což Lauru překvapilo, protože působil jako typ, který chodí všude zásadně pozdě – nebo vůbec.
„Ahoj,“ řekla Laura trochu nejistě.
„Ahoj,“ odpověděl Marek, a najednou se zdál stejně nervózní jako ona.
Procházeli se pomalu, jako by měli k dispozici všechen čas světa. Světla Prahy se pomalu rozsvěcela a oni se posadili na jednu z laviček s výhledem na město, které se před nimi otevíralo jako obrovská kulisa.
Marek vytáhl z tašky lahev vína – tuhle prý už regulérně koupil, žádná festivalová krádež. Zvedl láhev a řekl: „Tak na ty setkání, co nemusí dávat smysl.“
Laura se zasmála. „To říkáš jako někdo, kdo se rád vyhýbá definicím.“
„Definice jsou nudné,“ usmál se Marek a pak rychle změnil téma. Povídali si o všem možném – o životě v Praze, o knihách, které nikdy nedočetli, o filmech, které zůstaly rozkoukané, a hlavně o lidech, kteří do jejich života přišli a odešli, aniž by v nich zanechali něco víc než zmatek.
Ale čím déle mluvili, tím víc Laura cítila, jak všechna slova jen zakrývají cosi důležitějšího. Pod povrchem byl elektrizující pocit blízkosti, touha, která se dala téměř nahmatat. Věděla, že ji Marek cítí taky, ale oba to pečlivě zamluvili, jako by jim šlo o medaili za umění sebeovládání.
Když došli na konec parku a město pod nimi zářilo jako kýčovitý obraz nočního života, Marek se zastavil.
„Co teď?“ zeptal se.
Laura mlčela, hleděla před sebe a v duchu počítala do tří, než odpověděla.
„Já nevím. Asi bychom měli jít domů,“ řekla nakonec.
Marek se na ni podíval způsobem, kterým se lidé dívají, když chtějí něco říct, ale slova jsou příliš nepřesná. Namísto odpovědi udělal něco, co Laura nečekala. Natáhl se, vzal ji za ruku, jako by se najednou rozhodl, že nebudou hrát na schovávanou, a prostě řekl: „Tak pojď.“
A najednou běželi. Laura nevěděla proč, ale běželi spolu parkem, směrem pryč od zbytečných slov a nekonečných vět, pryč od nejasných myšlenek, které nešly říct nahlas. Jako by doufali, že běháním utečou tomu, co se jim honilo hlavou.
Pak se zastavili. Smáli se, zadýchaní a trochu opilí vínem i adrenalinem. Laura se podívala Markovi do očí.
„Víš, co je legrační?“ zeptala se.
„Co?“
„Že stejně oba víme, jak to skončí,“ odpověděla.
Marek se na ni podíval vážněji. „Jo, ale ještě nemusíme být u konce, ne?“
Chvíli na něj hleděla. Nakonec přikývla.
Jejich těla věděla lépe než oni, kam chtějí jít. Zmizeli v tmavém domě, kde bydlel Marek. V bytě, kde věci zatím dávaly smysl, ale brzy přestanou.
