Laura seděla na zahradě, slunce jí svítilo do očí, ale nijak ji nehřálo. Ani trochu. Jako by celé léto zůstalo zaseknuté v tom prapodivném festivalovém ránu, kdy se Marek sebral a zmizel. Cítila, jak jí po tváři stékají slzy. Zkoušela je setřít, ale nové pořád přibývaly, jako kdyby měla někde uvnitř porouchaný kohoutek na slanou vodu. Děti byly na prázdninách u babičky a dědy, mohla si to dovolit. A tak si to dovolila.
Vzpomínala na Marka, na všechno, co spolu zažili. Myšlenky se točily jako pračka plná mokrého prádla. Byla tam Barcelona, její první let, kdy ji Marek trpělivě odpovídal na každou její vyděšenou otázku. Viděla je v tom malém španělském bytě, jak leží na posteli, nahé nohy zamotané v prostěradle, zatímco venku tiše usíná město, které Marek znal tak dobře, že jí v jednu chvíli ukazoval čtvrti, jako kdyby měl Barcelonu vytetovanou na duši.
Vzpomněla si, jak spolu tančili na jejich prvním festivalu, kde se potkali. Už tehdy tušila, že to bude složité, že to nebude žádný klidný vztah plný nedělních odpolední u čaje. Marek nebyl muž do rutiny, byl workoholik, programátor milující svoji práci tak intenzivně, že mu na všechno ostatní prostě nezbývala energie. Věděla, že vztah s ní nikdy nebude jeho prioritou, ale přesto jí přišlo, že si zaslouží aspoň trochu víc. Aspoň nějaké jasné slovo na rozloučenou.
Vytáhla telefon a s třesoucíma se rukama napsala zprávu.
„Přijde mi, že jsi mě potřeboval dostat ze života, že tohle byla nejjednodušší varianta.“
Pak přidala další, ještě zoufalejší: „Nechci tě nevidět, i když to celý bolí. Potkáme se ve středu večer? Pojedu druhý den pryč.“
A byla opět TAM.
Když Marek odpověděl, jako by se nic nestalo, jako by to všechno bylo úplně normální, Laura zůstala zírat na telefon s pusou otevřenou překvapením. Jeho odpovědi působily lehce, nenuceně, jako kdyby v neděli jen nasedl na špatnou tramvaj, ne ji opustil uprostřed festivalu a odjel bez vysvětlení pryč.
„No já tě uvidím samozřejmě rád,“ napsal jí nakonec.
Přijela. Chtěla vysvětlení, potřebovala slyšet něco, co by ji přesvědčilo, že se to celé jen nějak hloupě pokazilo. Stáli na Letné, Laura se na něj zadívala, skoro prosebně.
„Neměli bychom si to nějak vysvětlit, Marku?“
On se na ni podíval, v očích ten zvláštní klid, který ji vždycky přiváděl k šílenství, protože mu vůbec nerozuměla.
„To, že tady stojíme, znamená, že jsme se vidět chtěli,“ odpověděl jí jednoduše.
A Laura stála jako opařená, protože přesně takhle vypadala Markova logika – zvláštní, jednoduchá a úplně neproniknutelná. Chtěla víc, potřebovala víc, ale zjevně tohle bylo všechno, co jí Marek mohl nabídnout.
A ona pořád nedokázala pochopit, proč ji tak málo dokáže uspokojit a tak strašně moc bolet.
