Jaro, jak známo, je období, kdy všichni nadšeně čekají, až ze země vyleze něco nového a svěžího. Laura ale věděla svoje. Z jejího pohledu se totiž nečekalo na krokusy ani narcisy, nýbrž na novou várku smutků a úzkostí, která jako každoročně spolehlivě vykvetla. A tentokrát se jí povedlo opravdu bujně.
Zkusila leccos. Dokonce i seznamování s jinými muži, ale to skončilo podobně jako snaha o dietu: s nadějí se do toho pustila a pak zjistila, že má stejně chuť pořád jen na jeden konkrétní, dost nezdravý zákusek jménem Marek. Marek, který jí pořád ležel v žaludku, i když se zařekla, že se mu už nikdy neozve.
V zoufalství koupila kolečkové brusle, protože někde četla, že sport je lepší než antidepresiva. Připadala si s nimi stejně ladně jako slon na ledě, s tím rozdílem, že slon by měl aspoň publikum. Laura měla jen odřená kolena a pocit, že se její život skládá z neustálého vstávání a padání – nejen na bruslích, ale hlavně v lásce. Tohle rozhodně nebyla meditace v pohybu, tohle byl sportovní ekvivalent hysterického breku ve sprše.
Když modřiny nestačily, přišly na řadu básničky. Psala je do poznámek v telefonu, většinou ve chvílích, kdy byla přesvědčená, že umělecké vyjádření bolesti ji někam posune. Neposunulo.
Lhostejno
Největší stabilita je v nestálosti.
Nemáš radost bez starostí.
Neceníš si krásy, když na botě nemáš lejno.
Co mě ale trápí!
Když není láska, bolí lhostejno?
Když touha přichází a skomírá.
Když srdce žije a pak umírá.
Básničky byly zoufalé stejně jako ona sama, ale Laura si namlouvala, že psaní je terapie. Marek byl mezitím stále stejně dokonalý, když se objevil, a stejně nedostupný, když zmizel. Komunikace mezi nimi byla podobná telefonátu, kde jeden ze dvou účastníků trpí ztrátou signálu – a Laura rozhodně nebyla ta, která se ztrácela v šumu.
Když se s Markem setkávali, zdálo se, že všechny komplikace mizí. Ale jakmile byl mimo její zorné pole, vše bylo zpět. Komunikace mezi nimi stále drhla a Laura se topila ve víru žárlivosti, když Marek vyrazil na kolo s někým jiným. „Proč ne se mnou?“ ptala se ve své hlavě. Připadala si nedůležitá, nepodstatná. Noční kocoviny a mlčení jen prohlubovaly její pocit osamění.
Po jedné zvláště těžké noci, kdy Laura ležela sama v posteli, si uvědomila, jak často zármutek přicházel ruku v ruce s alkoholem. „Je opuštění jediné východisko?“ ptala se sama sebe, opět. Ale odpovědi nepřicházely. Marek jí dovolil vstoupit do svého pokoje, života, ale ne do svého srdce.
Uvědomila si, že odpověď zná. Ano, samozřejmě. Ale to by pak nebyla Laura. Ta si musela prožít všechno až do dna, protože co kdyby náhodou na dně našla poklad. Nebo aspoň sebeúctu.
Nakonec však přišla nová naděje v podobě pozvání do Barcelony od Markových přátel. Laura si řekla, že možná právě tohle potřebují – změnu scenérie, moře, tapas a snad konečně nějaký posun. Jistěže věděla, že možná jen jede do Španělska, aby zjistila, že ji Marek nedokáže mít rád ani v jiné zeměpisné šířce. Ale co kdyby tentokrát bylo všechno jinak?
Jaro je přece období zázraků. A když zázrak nevyjde, pořád zbývají ty modřiny.
