Marek si Dvě labutě pověsil na zeď.
Laura doufala, že nový rok znamená nový začátek, ale leden se přehoupl v únor, únor v březen, a Markovo mlčení nebralo konce. Ano, sem tam se objevil s tou svou typickou stručností, která byla jako maličký drobek hozený hladovému člověku. Něco, aby úplně neodešla, něco, aby čekala dál.
Byla vyčerpaná. Pořád dokola ten samý cyklus – naděje, mlčení, slzy. Pozorovala, jak se její obličej mění pod tíhou stresu, jak se podepisuje nespavost. Styděla se, že občas nedokáže vést domácnost tak, jak si představovala, přestože své děti nade vše milovala. A nejvíc ze všeho ji trápila otázka, proč všechno, co s Markem prožívá, mizí pokaždé, když se zavřou dveře a on odjede.
Jednoho večera, když bylo ticho obzvlášť nesnesitelné, sedla a napsala Markovi zprávu:
„Nedávám to. Jsem vysílená ze všeho kolem. Děkuju za vše. Minule jsem ti chtěla říct, že děkuju za to, že jsi, ale nějaká obava to nedovolila. Ve strachu nechci žít. Tak aspoň zpětně ❤“
Když zprávu odeslala, dlouho koukala do stropu, jako kdyby čekala, že jí hvězdy odpoví místo něj. Ale neodpověděly.
Napsala ještě pár dalších zpráv, ve kterých se pokoušela vysvětlit, jak se cítí – opatrně, s humorem, se smajlíky, které měly zakrýt její zranitelnost. Dočkala se odpovědi až za pár hodin:
„Nevím, jak reagovat,“ napsal Marek. „Prchám k jazykům programovacím, kde jsem se teď zasekl na problému, a taky vlastně nevím, co psát.“
Programovací jazyky. Laura si povzdychla. Markova zvláštní schopnost zakódovat city do nepřehledných struktur jí znovu vzala dech. Ale pak napsal ještě něco:
„Byl bych samozřejmě rád, kdyby Ti nebylo smutno.“
Laura na chvíli uvěřila, že za těmi slovy je víc. Že je to jakási Marekova verze „Miluju tě“. Napsala mu, že se nechce vzdát své sebehodnoty, že vztah bez definice ji pomalu ničí. Že láska není jen krásné milování a společné zážitky, byť se jí tyhle chvíle s ním zaryly hluboko pod kůži.
A pak, v momentě zvláštního zoufalství i odvahy, napsala:
„A moc ráda bych se s tebou milovala…“
Odpověď zase nepřišla.
Dny plynuly, stále stejná nejistota. Pak přišla pozvánka na chalupu s Markem a jeho přáteli. Laura okamžitě kývla, bez váhání, bez přemýšlení. Zase ta drobná jiskřička naděje, které se držela jako tonoucí.
Ale ani tahle cesta nepřinesla víc než krátké chvíle štěstí. Venku už pomalu přicházelo jaro, Laura zkusila ještě jednou vyložit všechny karty na stůl a napsala dlouhou zprávu o svých citech, o všem, co cítila, o svých hranicích. Čekala den, dva, týden – Marek neodpověděl.
A tak Laura zůstala ve svém cyklu nejistoty a smutku. Zůstala v něm sama s tím svým polníčkem, který jí začínal vyrůstat na zahradě, jako drobná ironická útěcha, že život jde dál, i když ne tak, jak by si přála. Často si vzpomněla na Markovu odpověď, že neví, co říct. Přemýšlela, že tenhle kód ona nedokáže rozluštit. Že možná nemá vůbec žádné řešení.
Ale pak jí zase přišla zpráva. Krátká, stručná, typicky Markova. A Laura se zase chytla. Vždycky se chytla. Protože pořád ještě doufala, že nakonec přece jen někdy přijde jasnější odpověď, která nebude potřebovat překladač z jazyka programovacího do jazyka lidského.
