Kluk z minulosti, co se vynoří na festivalu, i když tam vážně nemá co dělat.
Festivaly, to jsou takový ty divný místa, kde je úplně jedno, jestli máš rozcuchaný a mastný vlasy. Laura dojela na festivalovou louku, když už slunce pomalu klesalo k horizontu a zalévalo svět třpytivým oranžovým nádechem. Původně měla jet s kamarádkou, ale ta odřekla na poslední chvíli. „Rodina, víš, jak to je,“ řekla s provinilým tónem v hlase. Laura věděla. Rodina, děti, práce – vždycky bylo něco důležitějšího než spontánní útěk na festival.
Zaparkovala svou modrou, lehce unavenou Fabii, která už dávno rezignovala na představu, že by se kdy mohla lesknout jako auto z reklamy na leasing, a s podezřelou ladností začala stavět svůj stan vedle staré jabloně. Jabloně, která toho viděla tolik, že kdyby uměla mluvit, napsala by bestseler s názvem „Kolik žen pode mnou prožilo orgasmus“. Ta ladnost při stavbě stanu udivila i ji samotnou. Kdy ho naposledy stavěla? Když byly děti úplně malinké?
Když se zorientovala ve stavu okolního chaosu, uvědomila si, že ji vlastně přepadá panika. Protože co může být horšího, než být sama v davu lidí, kteří se přišli bavit a tisknout jeden na druhého? Jedinou možností bylo tisknout se s nimi.
S narůstající tmou ji ale něco vytáhlo k hlavnímu pódiu, kde už nějaká kapela zpívala o tom, jak je život buď úžasný, nebo příšerný – klasický festivalový hit. Hudba ji začínala konečně trochu hypnotizovat, když náhle v davu uviděla známou postavu.
Marek. Programátor Marek. Ten typ, který by měl podle všech pravidel světa festivaly nesnášet, ale z nějakého důvodu tu teď stál u stánku s pivem, jako by ho sem teleportoval chybně nastavený algoritmus vesmíru. Znali se odněkud z podobného okruhu lidí, možná se náhodně potkali na nějakém nudném večírku, který se oba snažili vymazat z paměti.
„Ahoj,“ pronesla Laura, a okamžitě toho zalitovala, protože její hlas zněl až moc vesele – asi jako kdyby právě objevila slevu na boty.
Marek na okamžik zamrkal, jako by si nebyl jistý, odkud ten hlas přišel. Pak se usmál – ten jeho zvláštní, poloviční úsměv, který měl něco mezi omluvou a výsměchem. „Ahoj,“ odpověděl.
Laura se otočila, jako by chtěla zmizet, ale sotva udělala krok, uslyšela za sebou jeho hlas: „Počkej. Odkud se známe?“
Zastavila se, ale neotočila. „Ty nevíš?“
Marek k ní popošel blíž. „Tuším. Ale nejsem si jistý. Konference? Nebo nějaký projekt?“
„Asi něco z oboru,“ odpověděla Laura, tentokrát už se na něj podívala. Jeho oči se na okamžik zdály zkoumavé, jako by hledal odpověď někde hluboko v ní.
„No, asi ano,“ řekl nakonec. „Ale nevím, jak jsem tě mohl zapomenout.“
Laura si přitiskla ruce k sobě, jako by se bránila. Bylo na něm něco zvláštního, něco, co ji táhlo, ale zároveň varovalo. Marek působil lehkovážně, jako by všechno bylo jen hrou, ale jeho pohled naznačoval, že by mohl být hrou i on sám.
„Tak už víš, odkud se známe,“ řekla a znovu se pokusila odejít. Ale Marek udělal krok blíž, jeho hlas byl teď měkčí. „Neodcházej. Pojď se mnou na chvíli, ukážu ti něco.“
Laura zaváhala. Její instinkt jí říkal, že by měla jít zpátky ke svému stanu, že by měla být sama, jak původně plánovala. Ale něco jiného – možná její touha po tom, aby ji někdo aspoň na chvíli nechtěl nechat odejít – ji přimělo říct: „Dobře. Na chvíli.“
A zatímco hudba zněla kolem nich, Laura a Marek se ztratili v davu.
